Svět 2017

Rok 2017 vzbuzoval velké obavy. Ve Spojených státech se stal nejmocnějším mužem Donald Trump a v Evropě se po referendu o brexitu mnozí obávali, že Británii budou následovat další státy. Trump se ale ukázal méně nevyzpytatelný, než analytici hrozili, a Evropa opět našla ztracené sebevědomí.

Celý svět byl v roce 2017 fascinován novým americkým prezidentem Donaldem Trumpem. Týdeník The Economist ho použil na titulní stránce hned v devíti případech, což se předtím žádné osobnosti nepodařilo.  

Už při inauguraci Donalda Trumpa 20. ledna mnozí analytici tvrdili, že tento muž nemůže v Bílém domě dlouho vydržet a brzy se ho ostatní politici pokusí odvolat v takzvaném impeachmentu. Ten mu dokonce kvůli možnému napojení jeho týmu na Rusko v polovině roku reálně hrozil. Trump ale jakékoliv snahy o odstranění zatím ustál. A na začátku prosince se už s rodinou těšil na první Vánoce v Bílém domě.

Přestože se Trumpovi nepodařilo zrušit zdravotní reformu svého předchůdce Baracka Obamy, takzvanou Obamacare, několik věcí ze svého předvolebního programu stihl. Nejdůležitější je asi daňová reforma, kterou stihl Kongres schválit těsně před koncem roku. Velkou mezinárodní odezvu ale sklidilo i rozhodnutí Trumpa uznat Jeruzalém za hlavní město Izraele. Trump zároveň nařídil přesunout do města americkou ambasádu.

Trump udělal po svém zvolení také velký krok zpět od proklamovaného izolacionismu Spojených států. Už 7. dubna zaútočily USA střelami tomahawk na leteckou základnu syrské armády nedaleko Homsu, ze kterého podle Washingtonu syrská armáda podnikla chemický útok na město Chán Šajchún. Zpět vzala Trumpova administrativa také slova o tom, že je Severoatlantická aliance “překonaná”. Prezident ji už za zastaralou  nepovažuje, ale i nadále její členy vyzývá ke zvýšení výdajů na armádu. Nejvíce však Trumpa po celý rok trápil “Rakeťák Kim”. Tak Trump nazývá severokorejského vůdce Kim Čong-una, který v roce 2017 provedl několik testů balistických raket.

Trumpa podle odborníka na Severní Koreu a Čínu z amerického think-tanku Brookings Institution Jonathana Pollacka v určitou dobu brzdilo v úvahách o vojenském zásahu proti KLDR jeho okolí. Vojáci podle Pollacka vědí, že válku by nešlo vyhrát jen letecky.

Trump zapůsobil státnicky při přírodních katastrofách, které letos Spojené státy zasáhly. Územím se přehnaly hned tři hurikány: Harvey, Irma a Maria.

Kapitolou samou o sobě je pak Trumpův twitterový účet, na kterém ho sleduje 45 milionů lidí. Americký prezident je na sociální síti natolik aktivní, že americký Národní archiv už doporučil uchovávat jeho tweety mezi prezidentskými záznamy.

Velký poprask proto nastal na začátku listopadu, když zaměstnanec Twitteru Trumpův účet na zhruba 11 minut zablokoval. Několik amerických médií ihned poznamenalo, že incident není moc úsměvnou událostí, neboť pokud se k prezidentově účtu může dostat “kdokoliv”, představuje to pro zemi ekonomickou, diplomatickou a bezpečnostní hrozbu. Velkou ranou pro Trumpa muselo ale být, že se v roce 2017 žádný jeho příspěvek na této sociální síti nedostal mezi 10 nejvíce retweetovaných. Jeho předchůdce Barack Obama se přitom do tohoto žebříčku dostal hned se třemi tweety.

Trump ale Twitter používá nejen kvůli popularitě, ale především proto, že mainstreamová média si na něj údajně zasedla a šíří pouze lži a informace, které ho mají poškodit.

I díky Trumpovi se tak slovem roku 2017 podle Collins Dictionary stal výraz “fake news”. Jeho užívání v angličtině vzrostlo oproti roku 2016 o 365 procent. Výraz ovšem není spojen pouze s Donaldem Trumpem, ale především se snahou Ruska ovlivňovat volby a dění nejen v USA, ale i Evropě. Podle odborníků vede Rusko proti Západu informační válku.

V závěru roku pak Trumpa rozhořčilo ještě jedno médium. Časopis Time. Ten si ho dovolil nevyhlásit osobnostní roku (skončil až druhý!). Co hůř, podle časopisu si nejvíc uznání zaslouží ženy, které se odhodlaly veřejně mluvit o sexuálním obtěžování. Tedy ženy, které se přidaly ke kampani #MeToo - a ta se nevyhnula ani Trumpovi. Několik žen ho obvinilo ze sexuálního obtěžování, Trump je však označil za lhářky.

Kampaň #MeToo spustila aféra kolem hollywoodského producenta Harveyho Weinsteina. Následně vystoupilo mnoho žen i mužů, nejdříve v USA, pak po celém světě, kteří se svěřili, že se též stali oběťmi sexuálního obtěžování. Téma se začalo probírat jako  vážný problém, který společnost dosud tiše tolerovala.

Poté, co si Britové v červnu 2016 odhlasovali, že chtějí vystoupit z Evropské unie, zdálo se, že euroskeptické strany nepřestanou slavit. “Udělám dnes jednu předpověď. Spojené království nebude poslední zemí, která unii opustí,” tvrdil šéf britské strany UKIP Nigel Farage. V roce 2017 ale on i další populistické strany tvrdě narazili.  

Británie každým dnem dokazovala, jak těžké, a ne zrovna výhodné je unii opustit. A popularita EU ve všech zemích - kromě Česka - naopak spíše rostla. Série prohraných voleb tak vrátila euroskeptické populistické strany nohama zpět na zem. Nejdřív v Nizozemsku. Nacionalistická Strana pro svobodu Geerta Wilderse skončila přes velká očekávání druhá za stranou premiéra Marka Rutteho.

Ještě důležitějším testem byly pro populisty prezidentské volby ve Francii, které měla velké šance vyhrát populistická politička Marine Le Penová. To, že Le Penová hrozila odchodem z EU i z eurozóny, ale bylo podle analytiků jedním z hlavních důvodů její jednoznačné porážky. I když se probojovala až do rozhodujícího druhého kola prezidentských voleb.

Francouzi si raději zvolili energického a silně proevropského Emmanuela Macrona. Le Penové Národní fronta teď dokonce vážně zvažuje, že ze svého programu požadavek na vystoupení z EU vyškrtne. Chuť na změnu pak Francie potvrdila v červnových parlamentních volbách, ve kterých získalo Macronovo hnutí Republika v pohybu přes 30 procent hlasů a většinu v dolní komoře parlamentu.

V červnu si chtěla posílit svůj mandát pro vyjednávání o brexitu britská premiérka Theresa Mayová. Jenže se přepočítala. V předčasných volbách, které sama vyvolala, její konzervativci ztratili dosavadní těsnou většinu v parlamentu. Mayová se tak nyní musí spoléhat na podporu severoirských unionistů, což jednání o brexitu ještě více zkomplikovalo. Podle prosincového průzkumu pro deník The Independent už většina Britů z EU odejít nechce.

Další důležité volby přišly na řadu v říjnu v Rakousku. Podle předvolebních průzkumů v nich měla šanci vyhrát populistická Svobodná strana Rakouska. Nakonec ale zvítězila Rakouská lidová strana v čele s teprve jedenatřicetiletým Sebastianem Kurzem. Ten do určité míry převzal program a témata právě svobodných. Například tvrdě vystupuje proti nelegálním migrantům a chce usnadnit vyhošťování neúspěšných žadatelů o azyl či omezit jejich nárok na sociální dávky. Svobodní nakonec skončili ve volbách třetí a s lidovci sestavili vládu. Už před časem se distancovali od snah o vystoupení z Evropské unie.

Zářijové volby v Německu označil nizozemský premiér Mark Rutte jako finále souboje s populismem v Evropě. S velkým náskokem ve volbách zvítězil konzervativní blok CDU/CSU kancléřky Angely Merkelové. Sociální demokraté, se kterými vládla ve velké koalici, skončili druzí. Obě strany ale přišly o několik milionů voličů. Těžila z toho populistická Alternativa pro Německo (AfD), která dostala skoro 13 procent hlasů. AfD se začíná radikalizovat - opustili ji umírnění lídři a stále vlivnější jsou v jejím rámci proudy, které nemají daleko k neonacismu.

Hodina těch politiků, kteří by chtěli EU rozpustit, ještě nepochybně může přijít – důvody, proč je volí miliony lidí, rozhodně nepominuly. Rok 2017, navzdory mnoha předpovědím, ale tímto časem nebyl.